V souvislosti s ANDROMEDOU ze země tří korunek se stalo zvláštním pravidlem, že nová nahrávka vychází v některé zemi již drahnou dobu před evropskou emisí, a tak netrpělivý posluchač sice může naposlouchat aktuální materiál hodně dopředu, ovšem nakonec třeba taky úplně zapomene, že nějaké to starokontinentální vydání má ještě přijít. S „The Immunity Zone“, která v USA vyšla již v září 2008 a v našich končinách se objevila až v únoru 2009, tomu nebylo jinak. S drobným zpožděním tedy přijměte pozvání.
Ne vždy se vyplatí dát na první dojmy. Ty moje se při loňském oťukávání kolekce točily hlavně kolem pocitu, že skupina zkouší smíchat to nejlepší z předchozích tří řadovek a přidat k tomu ten potřebný krok jinam, na území, kde jsme ji ještě neměli tu čest slyšet. A že ne vždy se jí to daří. Přitom úvodní „Recognizing Fate“ může překvapit. Hlavní část tvoří ostrý kytarový riff s břitkým klávesovým kontra, který je střídán naopak typicky „Andromedí“ slokou a výsledek přesně splňuje všechny potřebné nároky. Zajímavý otvírák. PAIN OF SALVATION si dávají k obědu disko, proč nezkusit k svačině zakousnout něco podobného, řekli si možná hoši. Dvojka „Slaves Of The Plethora Season“ tak v sobě krom snahy o přímočarý hitík ukrývá i klávesový rejstřík á la osmdesátá léta (a na nahrávce to ani zdaleka není jediný případ). Máte-li na podobné „Casio“ zvuky alergii, pozdávat se vám zřejmě nebude. Snahu a příjemně vlezlou melodii jí ovšem upřít nelze.
Ptáte-li se na největší nedostatek „The Immunity Zone“, je jím jakási splývavost. Opravdu, nejpozději od třetí „Ghosts On Retinas“ skupině jakoby došly nápady na další vylepšeníčka a servíruje nám sice spolehlivý, leč ničím nepřekvapivý standard. A je jedno, jestli zrovna posloucháte nevzrušivou „Censoring Truth“ s dalším klávesovým retro rejstříkem v hlavní roli, pozvolnou „Worst Enemy“, kde klapky v hlavní roli střídá kytara, osudovou „My Star“ (no dobře, ta se přece jen drobet vymyká), svižnou riffovačku „Antoher Step“, jejíž střední pasáž mi nevím proč evokuje METALLICU, nejploužákovatější „Shadow Of A Lucent Moon“ nebo závěrečnou „Veil Of Illumination“, naplněnou tradičními souboji obou hlavních sólových nástrojů až po okraj. Vždycky je to spolehlivý, poctivý výkon, což o to, ale tak nějak bez přidané hodnoty navíc.
Musím přiznat, že první dojmy tentokráte přetrvaly. ANDROMEDA se chvályhodně pokusila být zase o kousek jinačí, spojila přitom všechny hlavní záchytné body své dosavadní diskografie, takže výsledek vlastně ani nemůže být špatný. A také není. Jen větší houšti nějakých těch skutečně silných neošoupaných nápadů se těžko dohledat, a tak „The Immunity Zone“ sice neurazí, ale ani nenadchne. A jestli převažuje spíše radost nebo zklamání pak už závisí jen na míře očekávání každého z nás.